Černý čaj s mlékem. Nejlepší probuzení do pochmurných dnů spojených s podzimem.
Dojedla zbytek jablečného koláče, který na ni ráno čekal od mamky na jídelním stole a dopila stále ještě teplý nápoj. Lísteček s přáním pěkného dne zmuchlala do kuličky, načež se přesným hodem strefila do odpadkového koše v rohu místnosti.
S povzdechem si do dlaně z mističky vysypala už taktéž připravené pilulky, jež zapila pořádným douškem vody, což mělo za následek, že se nepříjemně ošila. Zvyknout si zrovna na tohle není dvakrát nejjednodušší, ale z druhé strany je to zase ta nejmenší věc, kterou pro sebe samotnou může udělat, i když ve výsledku to stejně žádný účinný efekt, co je očekáván a v nějž všichni doufají, nemá. Ale kdo to může ovlivnit?
Sbalila si ve svém novém pokoji notebook, pro jistotu i s nabíječkou a vyrazila vstříc ulicím nového města. Přistěhovala s matkou teprve nedávno, z krásného Brightonu na jihu do malého městečka dosti vzdáleného od toho přímořského. Ale nelituje toho. Naopak, je ráda. Potřebovala odejít z místa, které bylo hustě protkané ne zrovna příjemnými vzpomínkami jejího života, pronásledujíc ji skoro na každém kroku, kamkoliv šla. Bylo to nesnesitelné.
Tady to však nezná. Je to poprvé, co se tu půjde porozhlédnout po okolí trochu více. Jediné, co tu totiž zatím pořádně viděla, je jejich ulice a to pouze jenom jedna její část. Do teď neměla potřebu jít 'někam dál'. Zůstávala ve svém pokoji, kde dokončovala jeho poslední úpravy, přičemž poslouchala hudbu a ve zbytku času psala, nebo sledovala své oblíbené seriály, jimiž její počítač doslova přetékal. Nemá totiž chuť poznávat nové lidi nebo se třeba i spřátelit. Po tom skutečně netouží, a proto raději zůstává sama doma, kde je to všechno nějakým způsobem snesitelnější.
Zamkla dům a klíče uklidila do tašky k notebooku. Šedý kabátek si přitáhla blíž k tělu, jakmile ji ofoukl chladný vítr a bradu zabořila hlouběji do jemné látky šátku. Neměla tušení, kam nakonec dojde, ale chtěla objevit nějakou kavárnu nebo nejlépe čajovnu, kde by snad mohla strávit pár hodin, než bude odpoledne.
Když dorazila do opravdu malého centra městečka, zklamaně se rozhlédla kolem sebe. Obchod s potravinami, dva s oblečením, zelinářství, optik a zchátrale vyhlížející knihkupectví. To bylo vše, co ji na první pohled uhodilo do očí.
Povzdechla si a pomalým krokem se rozešla po téměř prázdném chodníku. Jedinou možností je se vrátit domů, pokud ovšem nechce projít celé město s tím, jestli náhodou nenarazí na to, co hledá, o čemž však po tomto skromném výjevu dosti pochybuje.
"Promiňte," oslovila postarší paní, která kolem ní právě procházela s igelitkami v rukou. Zastavila se a s přívětivým úsměvem na ni pohlédla. "Nevíte, prosím, jestli je tady v okolí kavárna nebo něco podobného?" zeptala se jí.
"Ale ano. Kousek odsud je malá pekárna, dá se tam i sednout. Každý den tam pečou sladké i slané rovnou do prodejny. Je tam klid. Určitě se vám tam bude líbit."
"A jak se tam dostanu? Víte, moc to tu neznám."
"Tamhle na konci odbočíte doprava a pak půjdete stále rovně. Na rohu ulici ji najdete," vysvětlovala a zároveň ukazovala směr cesty.
"Moc děkuju," usmála se dívka vděčně. "Tak na shledanou."
"Na shledanou." Slyšela ještě za sebou, ale to už s novou vervou mířila ke svému cíli.
Po pěti minutách jej opravdu našla přesně podle slov té paní. Budova vypadala skutečně udržovaně a vůně čerstvého pečiva se linula až ven na ulici.
Otevřela prosklené dveře s cedulkou otevírací doby, načež se hned rozcinkal zvonek upozorňující na její příchod. Stěny byly nabarvené na okrovou, nábytek z tmavého dřeva pro zákazníky s nimi nádherně ladil a ta vůně vše dokonale podtrhovala. Malý pult byl obložen boxy s nejrůznějšími koláčky, koblihami, šátečky, rolkami a dalšími sladkými výrobky za nimiž při stěně bylo vyskládané slané pečivo v proutěných ošatkách. A pak si všimla jeho.
Stál mezi tím vším a zeširoka se usmíval. Měl na sobě tmavě zelenou zástěru a bílá čepice v jeho vlasech působila komicky. Tuhle skutečnost si však sám moc dobře uvědomoval. K jeho neštěstí, čepice, která by na komkoliv jiném vypadala normálně, tedy až právě na něm, bohužel patří k pracovní uniformě, jež musí nosit.
Pokusil se neposedné vlasy zastrčit za uši, když zpozoroval, s jakým pobavením ho dívka sleduje, ale účel za jakým to udělal, nevyšel a prameny jeho kadeří se vrátily na jejich původní místo. Znovu už to neudělal a raději přesunul svou veškerou pozornost na brunetku.
"Ahoj," pozdravil ji. "Co si dáš?"
"Um, ahoj," zamumlala. Nevadilo jí, že jí tyká, může být přibližně stejně starý jako ona, takže vůči tomu nic nenamítala, spíš se pozastavila nad jeho otázkou. Netušila. Znovu se rozhlédla po všem tom pečivu, ale v rozhodnutí jí to nijak nepomohlo. Velké množství způsobilo ještě větší nerozhodnost, ale náhlé uvědomění, že právě před chvílí snídala, bylo pro její výběr nakonec jasné.
"Jaká je tady nabídka čajů?" zeptala se.
"No..." Zhluboka se nadechl. Trochu ho zaskočila. Obvykle všichni, co sem přišli vyžadovali pouze kávu, ne čaj. "Černý a nějaké ovocné, to je asi všechno," říkal ne příliš jistě, váhavý tón mu v hlase značně převyšoval.
"Medový ne?" optala se pro jistotu. Ale on zavrtěl hlavou.
"Zelený?" nadhodila další, odpovědi se jí však dostalo stejné.
"Aha..." Vzdala to.
"No, takže-."
"Takže asi ten ovocný," doplnila ho. "Bez cukru, prosím," dodala vzápětí.
"Jo, jasně," souhlasil až příliš rychle. "Budeš ho chtít s sebou?"
"Ne, zůstanu tady," odpověděla a s lehkým úsměvem ve tváři zamířila k nejbližšímu stolku, kde se posadila.
"Můžu si tu zapnout notebook?" zeptala se, přestože už rozepínala tašku, ve které byl.
"Jo, ale wifi tu není," odpověděl a letmo na ni pohlédl, když dával vařit vodu. Akorát si pokládala notebook na stůl a otevírala ho.
"To nevadí," ujistila jej trochu nepřítomně. "Nevadí."
Čekala jenom chvilku, čaj jí donesl během pár minut. Mezitím si zapnula počítač a nechala načíst jeden ze svých příběhů.
Dlouho nepsala, ani slovo nepřidala. Až teď. Před pár dny znovu začala. Pocit, že to musí dokončit, na ni až příliš moc tlačil, nemohla se ho zbavit. Ostatně jako všech dalších.
V mobilu našla z mnoha playlistů ten nejoblíbenější a skrz sluchátka a klávesnici se ponořila do úplně jiného světa, kde alespoň může sama rozhodovat více než v tom skutečném, přestože se vlastně shodují.
A tak se odpoutala a psala, zatímco chlapec s neposednými vlasy obsluhoval zákazníky a chvilkami ve svém volném čase, sledoval dívku, co tam s ním seděla skoro už dvě hodiny, zahloubaná ve svých vlastních myšlenkách přenášejících je do počítače, neustále upíjejíc ze sklenice s čajem a občas pohoupávajíc hlavou do rytmu hudby, který ale on slyšet nemohl.
Přemýšlel, co by asi tak mohla poslouchat. Na první pohled nevypadala jako někdo, kdo poslouchá třeba methal nebo tvrdej rock, ale na druhou stranu to tak klidně být může. Soudě podle toho, jak sebou kolikrát až příliš prudce trhla, nebo když se zadívala nepřítomným pohledem skrz okno na ulici a lehce sebou houpala ze strany na stranu a prsty v rychlém pohybu poklepávala o stůl.
"Uvaříš mi ještě jeden?" zeptala se ho zničehonic, čímž ho vytrhla z přemýšlení.
"Prosím," dodala, když k ní šel.
"Ten samý?" ujistil se, přičemž si od ní bral prázdnou sklenici.
Přikývla na souhlas. Vzhledem k tomu, že výběr tu není zrovna široký, tak jí ani nic jiného nezbývalo.
"Nedáš si něco k jídlu?" zeptal se, když jí donesl nově uvařený čaj. "Za chvíli bude poledne."
"Poledne?" optala se překvapeně a rychle pohlédla na čas v pravém dolním rohu monitoru. Za pár minut skutečně bude dvanáct.
"Ne díky," odmítla. "Já totiž... budu muset jít," začala vysvětlovat a vypínat notebook.
"Kolik to bude?"
Jakmile zaplatila, sbalila počítač i mobil se sluchátky a zvedla se k odchodu. Mlčky sledoval, jak kvapně zamířila ke dveřím, kde se však k jeho překvapení ještě zastavila a pohlédla na něj.
"Vylepši ty čaje." Pousmála se.
"Jo, zapracuju na tom."
"Beru tě za slovo. Tak ahoj," rozloučila se a zatáhla za kliku.
"Měj se." Pozvedl krátce ruku na znamení mávnutí. "A zase někdy přijdi."
Jen pokrčila rameny a zmizela. Ráda by se tam zdržela mnohem déle. Cítila se uvolněně, čas ubíhal rychleji a připadalo jí, že za ty dvě hodiny získala spoustu nové energie, kterou postrádala. Nechápala, jak je to všechno možné, ale líbilo se jí to. Jenže nepředpokládala, že by to mohlo být takhle, a právě proto teď musí domů. Bohužel.
Vracela se rychlým krokem a i když ji to zmáhalo a studený vzduch ji tížil na hrudi, nezpomalila. Nechtěla zbytečně ztrácet další minuty, jelikož nechtěla uvažovat nad následky, které by i byť malé zpoždění mohlo mít.
Po odemknutí domovních dveří však veškerý chvilkový stres zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. V kuchyni si natočila vodu a i se skleněnou lahvičkou v druhé ruce odešla do obýváku, kde se posadila ne velkou pohovku.
"Modrá, bílá," říkala si nahlas a vysypávala si barvené tabletky do dlaně. "Bílá s vroubkem."
Po zapití ze sebe sundala šátek a kabát, co položila na opěradlo vedle sebe a natáhla se pro ovladačna stolku před ní. Zapnula televizi a naladila svůj oblíbený kanál, kde za chvíli poběží repríza včerejšího dílu Alcatrazu, který neviděla. Mezitím, co čekala, uklidila své oblečení s notebookem a pak chvíli sledovala teleshopping s Horstem a jeho zázračnými noži, než seriál konečně začal.
Zachumlala se do deky a s několika polštářky pod hlavou se uvelebila, aby se jí dívalo co nejlépe. Akorát na čaj zapomněla.
-_-_-_
"Tak jaký si měla den?" zeptala se jí mamka, když usedly ke společné večeři.
"Jo, dobrý. Byla jsem venku a pak v jedné pekárně," odpověděla a při vzpomínce na to příjemné prostředí a chvilku strávenou v něm, se usmála.
"A bylo všechno v pořádku?"
"Jo, všechno v pohodě," ujistila ji. Nechtěla jí toiž říct, že si málem nestihla vzít léky včas. "A díky za snídani, ten koláč byl moc dobrej."
"Vstávala jsem dřív, abych ho stihla. Včera jsem na něj úplně zapomněla." Krátce se zasmála.
To byla ona. Nejlepší matka jakou si vůbec mohla přát. Vstávala brzy ráno, i když šla do práce, jen aby své dceři upekla koláč, nebo aby jí připravila snídani. Byla ochotná splnit jí každé přání. Vždycky ji držela za ruku s tím, že všechno bude dobré, přestože vyhlídky na budoucnost byly zcela jiné. Usmívala se, když ona sama nemohla a to na ni obdivovala nejvíc.
Ale za tímhle vším není šťastná žena a ani nikdy nebude. Pláč ozývající se občas v noci z její ložnice je toho důkazem stejně jako zničený a strhaný výraz v obličeji, který v matčině tváři zahlédne několikrát za den. Ví, že za to může ona, ale kdyby byla možnost to změnit, hned a bez váhání by to udělala.
"Půjdu si lehnout. Jsem trochu unavená," řekla, jakmile dojedla a zvedla se od stolu.
Odnesla špinavé nádobí do dřezu, ale jak se vracela zpátky přes jídelnu, zastavila se v chůzi mezi dveřmi.
Sledovala, jak má její mamka hlavu podloženou dlaněmi a poloprázdný talíř s jídlem je odsunutý daleko od ní. Osten prudkých výčitek se vzápětí dostal do její mysli. Chápe to, nemají dost času.
"Nebo si pustíme nějaký film?" navrhla s pokusem o veselý a bezstarostný tón a šla ji obejmout.
"Společný večer, co říkáš?"