Den první
Krátký a ocelově ledový svist čepele břitvy proťal vzduch a z ještě před chvílí zdravého, silného a sebevědomého stvoření unikal teplým rudým tepajícím proudem život ze zmítajícího se těla zavěšeného na háku, pokrytého skrvnami snad tisíců obětí. Dílo zkázy bylo dokonáno, ještě teplé maso začalo být porcováno těmi nejchladnějšími a přece tolik ostrými nástroji. Křik, řev tisíců proťatých krků, řev, který nikdo neslyší nebo snad nechce slyšet; řev, který utichne se svistem čepele. Čepele, zbrocene zaschlou krví, čepel, co bere život, aby někdo další mohl vyhodit nedojezený burger, aby někdo další si utřel mastnou bradu a za bujarého veselí do sebe natlačil další kus krvavého steaku, a udělejte mi to rare, děkuji. Sto padesát korun, tolik stojí kus mě, mé identity a celý můj život? Sto padesát plus dýško?
Temná silueta se posadila na posteli, zhluboka oddychuje, celá spocená. Rozechvělá ruka si šahá na krk a kontroluje, že na něm není žádný řez. Ne, sucho, žadná lepkavá krev neteče přes prsty. Byl to jen sen. Ten samý sen, co nedopřeje už několik nocí nerušený spánek. Zurčení studené vody, opláchnutí obličeje, dlouhý pohled do zrcadla, co ujišťuje, že krk je neporušený. Cvaknutí vypínače, přikrytí se peřinou až po hlavu. Snad už ten sen zase nepřijde. Sen? Realita. Každodenní realita tisíců obětí, kusů, čísel na štítku. Jenže to zatím tělo pod peřinou, schoulené a doufající v klidnou noc neví. Neví? Tuší, nebo spíš nechce vědět. Je tak snadné zavřít oči. Snadné a lehké. Ale ne, když chcete spát a sny vám kradou spánek. Asi jen něco špatného snědl. Špatného? Tak proč to jedl? Zvyk. Přeci to tak dělá každý, vždyť je to normální. Přeci nebudu jíst trávu jako nějaký králík. Jsem člověk, pán tvorstva. Já tady tomu velím. Tak proč mě poráží mě vlastní vědomí, nebo snad svědomí? Ne, svědomí ne. To mám čisté. Nekradu, řídím se zákony, chodím na zelenou, pokaždé mám koupený lístek na metro. Tak co je špatně. Cvaknutí vypínače. Další opláchnutí obličeje, pár doušků vody. Už bude lépe, konečně zaspím tuhle hrůznou noc. Cvaknutí vypínače, choulení se v posteli. Víčka těžknou, tělo upadá do blaženého stavu nevědomí, když tu náhle zvuk umírající krávy, kterou právě vraždí, mu otevře oči dokořán. Bojí se ohlédnout. Ne, to se mu zdálo. Na to video se neměl dívat. Ano, bylo to zvuk z toho videa, jen jeho mozek s ním hraje prapodivnou hru. Jako když slyší špatnou písničku, která se mu v hlavě usadí na celý den a ne a ne ji dostat z hlavy. Opět přivírá oči, když mu bleskne ten záběr před očima. Ten záběr jejího oka, jejího vystrašeného oka, děsu a nepochopení, co se to s ní děje. Proč? už toho nebylo dost? Mlácení, mačkání se se svými druhy, pálení, převážení? Cvaknutí vypínače. Takhle to nepůjde. Ale lepší bodavá bolest v očích z toho světla, než z těch záběrů. Vztek, ano, má vztek. Na koho ale? Na sebe? Ne, na sebe ne, to je moc přísné. Na ty lidi z videí? Ale proč, je to jejich práce, díky nim má co jíst, vždyť i kvůli němu mají každý den plné ruce práce. Zabíjení. Ne, zabíjení ne. To slovo okamžitě zatlačil zase zpátky tam, odkud se vynořilo. Už ví, má vztek na ně. Na ty, kteří to video natočili, kteří mu ho pustili. Ale vždyť tam šel dobrovolně. Nevadí, nemají točit takové kruté a silné filmy. To oni za to můžou, jen a jen oni, za to, že teď nespí. Že ho pálí oči a v hlavě mu to pracuje jako jindy. Pocit viny? Kdepak, ten se vám ze mě nepodaří dostat. To oni za to můžou, oni, protože to oni, oni jsou...Usnul.
Den druhý
Zvuk budíku ho probudil. Neochotně po něm máchl rukou. Usnul, usnul a sny ho netrápily. Jen to světlo svítí dál. Cítí se spokojeně, vyřešil to. Odpovědnost odmítl, vinu svalil na jiné. Na ně. Je krasně, takové ráno už dlouho nezažil. Krátké vypravení, obvyklá cesta do práce. Rutina. Obchod, večerka, paradoxně otevřená už od rána, restaurace. Při míjení výlohy masny se podívá na svů odraz, když se mu mihne před očima výjev z toho filmu. Zavrtí hlavou, jakoby to chtěl odmítnout, přeci není blázen. Celý napnutý se podívá znova. Ne, jen jeho odraz, v zářivé bundě, nové boty mu sluší. Jsou pohodlné, má je rád. Pokračuje dál, snad aby záblesk nechal upadnout v zapomnění, nechat ho ve výloze, pryč, daleko od něj. Už je to zase on, pokračuje dál a zatroubení auta a pískot gum ho vyruší z úvah, vytahuje ho z myšlenek. Rukou vysílá omluvné gesto nasupenému řidiči a cely spocený stresem přidává do kroku, opouští místo jeho ponížení. Ne, takhle ho mrtvá zvířata nemůžou dostávat. Je vědec, racionální, pragmatický. Tohle se mu nestává. Sedá si za počítač. Musí napsat tu závěrečnou zprávu. Kurzor bliká na bílém nepopsaném listu. Zvedá se, nemůže se soustředit, ale nebude pátrat dál, nebude zjišťovat informace. Už tak má spánek neklidný. Je to iracionální. Ne, není. Bádání je jeho profesí. Spíš se bojí, co všechno by ještě objevil, tu nepříjemnou pravdu. Cyanide and happines mu zvedne náladu. Dá dva tři comixy a vrhne se na práci. Prsty na klávesnici jako přimrzlé, bez pohybu, zato jeho myšlenky víří a dělají zmatky v jeho hlavě. Takhle to dál nejde. Dobře, jeden článek, pro klid duše a vrátí se k práci. První odkaz, článek z webu pro ženy. To bude on, ten těm vyhublým, pobledlým sektářům ukáže. Ha, musel znovu jíst maso, aby mu bylo lépe. To byl přesně ten článek, co Jim potřeboval. Až skoro s maniakálním uspokojením a úsměvem na tváři se pustil radostně do práce. To bude klidná bezesná noc. Už se těším, až se vrátí domů a pořádně si konečně odpočine. A jako bonus si dá k večeři pořádný steak, krvavý, rare. To jim ukáže. Vypíná počítač a spěchá domů. Za hodinu má být v restauraci se svými známými a dá si, obřadně si vychutná, tu krvavou flákotu na jeho talíři.
Krvavý steak, hezky rare, to bude ono. Červená skvrna na jeho talíři se spojuje s mastnotou a v tomto podivném tanci najednou nevidí uspokojení. V neuvěření zvedá hlavu a dívá se na své spolustolovníky. Jejich lačná mastná ústa, jak hladově přežvykují čvachtající krvavé kousky masa a vše jim stéká po bradě, až to ani nestíhají utírat. Najednou mu není dobře, vůbec ne. Takhle si to nepředstavoval. Zkouší znovu zakrojit steak, ze kterého začíná opět vytékat, dříve ještě tak životně důležitá tekutina. Teď už jen mrtvá, kovově slaná tekutina. Zbytečná tekutina. Tekutina, kterou teď jeho spolustolovníci vytírají bramborem, jako kdyby to byl ten nejlepší dressing na světě. Ne, tohle už je moc. Dopíjí pivo, platí, odchází. Čerstvý vzduch mu udělá dobře. Po cestě si třeba může koupit párek v rohlíku, u stánku. Tohle přeci není normální, nejíst maso. Vždycky ho jedl, miloval ho. Tak proč ne teď? Blbé video. Pitomí vegani, vzali mu chuť, ale svůj boj neprohraju. Párek v rohlíku, sice násilně, ale přeci jen je v bříšku. Teď bude spokojený, maso může pozřít. Jede domů, ale stále cítí těžkost v žaludku, jako kdyby mu tam ležel snad celý svět. Není se čemu divit, říká si, je to párek v tom je bůhví co, kopýtka, chrupavky, pomletá kuřátka…tak moment! Na tohle rozhodně myslet nebude. Před spaním si důkladně čistí zuby, snad aby se zbavil pachutě. Opravdu, pachutě? Dříve by mu to nevadilo, ale dnes je nějaký nesvůj. Radši to zaspat, a ráno hezky znova bude ten starý dobrý maso jedící Jim.
Třetí den
Spánek ušel. Nezdály se mu ty hrozné sny, vlastně se mu nezdálo nic. Spalo se mu těžce, po takovém blafu se není čemu divit. Docela se těší na snídani. Tam ke konfliktu nedochází, tu už má vychytanou. Pěkně jak se radí, zdravá snídaně, bohatý základ na zvládnutí dne. Ale žádné prefabrikáty, vlastní směs. Vlastně odpovídá veganským měřítkům. Ahh, už zase myslí jako ti sluníčkoví lidé. I když, proč by ne. Snídani by mu schválili, nikomu tím neublížil....a vlastně, vždyť mu chutná a nedělá mu problémy. Hříšná myšlenka, co když to je tím, že tam není nic zvířecího, nic zatížené strachem, smrtí, negativitou? Dobře, souhlasí, že ke snídani fakt nepotřebuje zvířecí produkty, nechybí mu…a vlastně se i cítí lépe, než když snídal bílý jogurt se zapékaným müsli. Dobře. Tenhle ústupek jim daruje.
(pokračování v dalších dílech)