Každý z nás vidí něco jiného. Někdo vidí krásu, někdo úspěch a jiný zase zklamání. Tohle a daleko víc vidíme v zrcadle, ale každý z nás vidí něco jiného. Není špatné zírat sám na sebe, protože je to jeden ze způsobů, jak sami sebe hodnotíme.
Dívám se do zrcadla a vidím ji. Vidím dívku, která je sebevědomá, ale v určité míře. Když pohlédnu do jejích zelenohnědých očí vidím cílevědomost a odhodlání na rozdávání. Vidím nespoutanost, odvahu. Problém je, že nejsem tou dívkou na kterou se právě dívám. Jsem jiná, její pravý opak. Ale, jak je to jen možné? Jak je možné, že ona vypadá stejně jak já, ale já to vlastně nejsem...
Zhluboka jsem se nadechla, sepla jsem své dlouhé kaštanové vlasy do culíku a odstoupila jsem od zrcadla. Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Měla jsem ustlanou postel, ale zbytek pokoje, už v takovém pořádku nebyl. Rudé stěny vrhali stín na bílý koberec. Máma původně nesouhlasila s tím, jak jsem si pokoj zařídila, ale mě se ta kombinace líbila a jí nezbývalo nic jiného než souhlasit. Byl to můj předčasný dárek k mým sedmnáctým narozeninám, které mám za dva měsíce. Podívala jsem se z okna a viděla jsem nádherně zbarvený listopad, na který jsem se už dlouho těšila. Už tři měsíce si zvykám na ranní vstávání do školy, ale pořád mi to nějak nejde. Z nočního stolku jsem vzala svůj telefon, dala ho do kapsy a přehodila jsem přes sebe svetr. Vzala jsem tašku přes rameno a vyšla jsem ze svého pokoje.
Máma už jako obvykle chystala snídani a uvařila mi kávu. ,,Dobré ráno Katherine'', oslovila mě. ,,Kde je táta?'' zeptala jsem se, když jsme upila z hrnku a máma si sedla vedle mě za stůl. ,,Musel odjet brzo ráno. Vždyť víš, ty jeho cesty''. Táta hodně pracuje v zahraničí, má soukromou firmu a občas (což je docela často) musí odjet někam pryč. Ale já se na jeho práci nikdy moc nevyptávala . Máma pracuje jako fotografka v jednom studiu, takže práce má taky dost. Vstala ze židle, dala mi pusu na čelo a řekla: ,,Tak já běžím, užij si školu''. ,,Jo, jasný. Druhák je super ''povzdychla jsem si a v tu chvíli se zabouchli dveře. Hrnek a misku od musli jsem dala do myčky a šla jsem na autobusovou zastávku.
Stála jsem v uličce a držela jsem se držáku, abych náhodou nespadla. Autobus byl přecpaný a já jako vždy stála a rozhlížela se kolem. Byli tu různí lidé. Staří, mladí, šťastní a zamyšlení. Většina lidí si hleděla svého a buď si četli nebo civěli z okna a nebo svírali svůj telefon v ruce, což byl případ u většiny lidí v autobuse. Pokroutila jsem hlavou a přichytla se držadla, protože autobus zastavoval. Vystoupila jsem ze dveří a vešla jsem do školy.
Stála jsem u své skřínky, vytahovala jsem si učebnice a najednou se vedle mě objevil Luke (můj spolužák). Začal si mě prohlížet od shora dolů a šibalsky se usmíval, jako to dělával vždycky. ,,Nech toho'' řekla jsem a zavřela jsem skřínku. ,,A čeho? '' zasmál se. (Luke Ranger je docela arogantní a sebevědomý člověk. V lásce jsem ho nikdy moc neměla, ale to jaký byl ho dělalo neobyčejným. Byl ale jedním z lidí, který když šlo do tuhého, tak vždy pomohl) Protočila jsem očima a šla do třídy. Měla jsem štěstí, že naše třída se skládala z většiny lidí, co se mnou chodili na základku. Jako vždy kluci seděli u jedné lavice a hlasitě klábosili. Pár z nich mě pozdravilo a já jen kývla. Sedla jsem si vedle mé nejlepší kamarádky Candie. ,,Katherine! Tady jsi, už jsem myslela, že nepřijdeš'' zvolala. Candie Bridge je moji nejlepší kamarádkou už od sedmé třídy a je taky jednou z mála lidí, se kterými se bavím a komu jsem se otevřela. Jako většina lidí, které znám má rozvedené rodiče. ''Nenávidí'' je za to, jaké ji dali jméno, ale mě se to líbilo. Je neobyčejné, stejně jako její osobnost. Ona byla vždycky ta,která se dostávala do potíží, ta bláznivá a spontání. Já vždycky byla její slušná, hodná kamarádka. Bojím projevit v sobě tu divokou, nespoutanou stránku. Bylo by to pro mě i zřejmě nepřirozené. Asi i proto vidím v zrcadle jinou dívku, než kterou jsem. Vím, že někde ve mě ta holka je, ale já jsem zkrátka jinak vychovaná. Jsem vychovaná a už i zvyklá na to, abych dělala vše, co se ode mě očekává a co je správné. Zkrátka můj společenský život byl na bodu mrazu a myslím, že v roli hodné holky budu už napořád.
Po škole jsem došla domů a dům byl prázdný. Hodila jsem tašku vedle nočního stolu a lehla jsem si na postel. Dívala jsem se na strop a jediné, co jsem si říkala bylo: ,,Tak tohle je můj život. Ale dá se tomuhle vůbec říkat život?''...
- - -
Další den ráno jsem se probouzela odpočatá. Byla sobota a to znamenalo, že můžu celý den strávit doma a nejlíp v posteli. Ostatně přesně takhle vypadali moje klasické víkendy. Neuklizený pokoj, celý den jsem byla v pyžamu, cpala jsem se jídlem a dívala se na seriály nebo filmy. ,,Ty nepůjdeš ven? Myslím, že dneska je jeden z posledních podzimních dnů, kdy je hezky a teplo'' řekla máma, která otevřela moje dveře od pokoje. Podívala jsem se z okna a docela mě to i lákalo, ale nakonec jsem řekla, že ne. Máma zavřela dveře a asi o dvě minuty později se dveře zase otevřely. ,,Mami! Nikam nejdu!'' zvýšila jsem hlas, ale nevšimla jsem si, že to nebyla máma, ale Candie. ,,Ale jdeš! Pojď, půjdeme se projít do parku'' řekla a tahala mě z postele. Až se jí to nakonec podařilo a já začala jsem se převlékat.
,,Stejně jsme tady jenom proto, že chceš vidět Iana'' pronesla jsem, když jsme se procházely ulicemi parku. Candie mě bouchla do ramene. ,,Ticho, támhle je, ať tě neslyší!'' zasyčela a já jsem se musela zasmát. Na to, že jí je sedmnáct a je starší ( o pár měsíců) se nechová moc dospěle. Ale právě tyhle maličkosti jsem na ní zbožňovala. Když jsem procházeli kolem toho kluka, který se jí líbí už asi měsíc, šťouchla jsem do ní na znamení, že s ním má konečně promluvit. ,,Ian,že? Ahoj..'' pozdravila ho a on se usmál. Věděla jsem, že je to signál, abych se vzdálila.
Procházela jsem se dál ulicemi parku a později jsem si sednula na lavičku. Pozorovala jsem procházející lidi, děti co si hrály na hřišti a taky listí, které neustále padalo ze stromů. Pak mou pozornost, ale dostal muž, který se procházel po parku a na tváři měl široký úsměv, aniž by k tomu měl důvod. Seděla jsem na té lavičce a on byl asi o 30 metrů dál. Pozorovala jsem ho a on se vážně usmíval neustále. Musela jsem se pousmát. A v tu chvíli se zarazil a jeho pozornost byla věnována mě. V rozpacích jsem pohled hned odvrátila, zvedla jsem se z lavičky a odešla jsem. Nevěděla jsem, co dělat. Co kdyby zamnou přišel a mluvil by se mnou? Na takové situace nejsem zvyklá. Když už jsem byla skoro mimo park zastavila mě Candie, která na mě volala a běžela zamnou. ,,Co je? To už jdeš?'' zeptala se udýchaně. ,,Uhm, jo. Pro dnešek toho-'' nedopověděla jsem větu, protože přes Candiino rameno jsem ho zase zahlédla. ,,Halo!'' mávala mi Candie rukou před obličejem. Otřepala jsem se a usmála jsem se. ,,No půjdu domů, tak v pondělí ve škole'' objala jsem ji a vrátila jsem se zpátky domů.
Zbytek dne jsem proležela zachumlaná pod peřinou a dívala jsem se na seriály.
V neděli k večeru jsme šli s našima do restaurace. Děláme to tak pokaždé, je to něco jako tradice. Alespoň jeden den (večer) strávíme spolu, jako rodina.
Když nám po dlouhém čekání konečně donesli jídlo, tátovi začal zvonit telefon. ,,Omluvte mě, tohle musím vzít'' řekl, zvedl telefon a odešel od stolu. ,,Rodinný večer hah?'' řekla jsem ironicky. ,,Katherine! Nechej toho, buď ráda, že tvůj otec má čas alespoň dnes večer''. Nechápu, jak máma může být tak optimistická, když je jasné, že na nás táta prostě nemá čas. Když se táta vrátil ke stolu, začali jsme jíst.
Když jsme došli domů, nachystala jsem si věci do školy, oblečení, které si zítra obleču a jako obvykle jsem šla do malé koupelny, kterou jsem měla jen pro sebe. Obličej jsem si opláchla vodou a dívala jsem se na sebe. Chvíli jsem na sebe civěla, pak jsem vzdychla a šla jsem si lehnout. Přes otevřené okno jsem viděla krásně zářící měsíc. Dneska je úplněk. Pousmála jsem se a zavřela jsem oči.
Další ráno mě vzbudily ranní paprsky slunce. Podívala jsem se na mobil kolik je hodin a bylo 7:20. Sakra! K mému štěstí doma nikdo nebyl, takže mě nikdo nemohl vzbudit. Rychle jsem vstala, šla jsem do koupelny a pak jsem se rychle převlékla. Nasnídat se pravděpodobně nestihnu. Mám štěstí, že si věci chystám věci večer. Šla jsem do kuchyně a vzala jsem si do ruky jen jablko, podívala jsem se na hodiny a bylo 7:28. Autobus! Nasoukala jsem se do bundy a do bot a utíkala jsem na zastávku. Bohužel přímo přede mnou autobus odjížděl. Prohrábla jsem si vlasy a nevěděla jsem, co mám dělat. Nezbývá mi nic jiného než utíkat. Tak jsem utíkala, jak nejrychleji jsem mohla.
Když jsem doběhla před školu zastavila jsem se, abych popadla dech. Bylo krátce po zvonění, snad naše třídní ještě nepřišla do třídy. Rychlým krokem jsem měla mířeno do třídy. Když jsem otevřela dveře, všichni na mě zírali, ale učitelka ještě ve třídě nebyla. Díky bohu! Sedla jsem si za Candie a zrovna se otevřeli dveře. ,,Dobré ráno třído. Mám pro vás novinu, která se vám bude zamlouvat.'' řekla naše třídní učitelka a bylo to snad poprvé, co ji všichni napjatě poslouchali. ,,Váš velice ''oblíbený'' učitel angličtiny pan Woody odešel do důchodu, tudíž do školy nastupuje nový učitel, kterého budete mít z angličtiny a představí se vám už dnes, třetí hodinu kdy máte angličtinu. Navíc si myslím, že pro vás bude přínosem, před pár lety odpromoval na vysoké škole'' řekla a celá třída začala jásat. Pane Woodyho nikdo z nás neměl rád. Jediné, co dělal bylo, že si pořád stěžoval na svůj život, na politiku, ale nejvíc si stěžoval na dnešní generaci ( tudíž na nás). Takže kdokoliv, kdo bude ten nov učitel bude lepší.
,, Snad bude sexy.Mohly bychom mít na škole, alespoň jednoho atraktivního učitele'' řekla jedna z mých spolužaček, když byla přestávka před angličtinou. ,,No mladý určitě bude takže, kdo ví'' vložila se do toho Candie se smíchem. ,,Jdu na záchod'' pošeptala jsem Candie a šla jsem na záchod ještě před hodinou, abych nemusela v hodině. Když jsem vycházela z kabinky začalo zvonit. Super, první hodina s novým učitelem a já přijdu pozdě. Pomalu jsem otevřela dveře. ,,Moc se omlouvám, byla jsem na toaletě'' omluvila jsem a náš nový učitel, byl otočený zády a zrovna psal na tabuli svoje jméno. Otočil se na mě a já jsem jen zatajila dech. Vypadal stejně překvapeně, jako já. Byl to totiž ten muž z parku...