I.
Ve skladišti bylo vlhko, chladno a smrad. Ocelové pilíře trčely ze země a splývaly se stropem. V rohu místnosti stál ledabyle opřený štos hnijících palet. Oprýskaná barva jejich dřeva by normálně hypnotizovala. Nebýt pěti, šesti ran probírajících svázaného člověka z útěšného bezvědomí, přišel by si jako v kreativním snu.
"Tak co ty svině, máš dost?" řekl hlas náležející jednomu z mužů v černém. Odpovídat bylo zbytečné. Stejně by krom sípání a chrčení ze sebe více nedostal. Popravdě ho v tu chvíli zajímalo cokoliv jiného, než kdy jeho utrpení ukončí. Na standardní gorily své role brali opravdu vážně. Tmavé hadry, jež kdysi byly obleky. Prsteny. Boxery. A kvéry, boulící se pod moly sežranými saky. Být to profesionálové, tak mu to práskli do hlavy už před vchodem k apartmánům. Jenže tihle se chtěli vyblbnout.
Když tě drží snad hodiny v tomhle odporným prostředí, nemůžeš přestat doufat. Pokud jsi ženská, tak doufáš v rytíře na bílým koni. Hrdinu, co všechny loupežníky porazí. Odnese tě v náruči do svýho zámku, tam si vezmeš pěkný šaty, hromada služek tě vyšperkuje a pak mu ji nastavíš a žijete šťastně až do smrti. Chlapi doufají vlastně v něco podobného. Akorát že jejich hrdina všechny ty svině postřílí, dá ti do ruky kvér a pomůže ti k Monte Christovo strašlivé pomstě.
Dali mu prostor k oddychu. Asi je už bolely ruce. Mysl se ti v takový moment rozjede. Zapomeň na vzpomínky na rodinu, dětský zážitky, barvu očí tvé první lásky. Myslíš akorát na to, co jsi mohl proboha tak posrat, že si tě vzala do parády tahle parta psychopatů. Přemýšlel, o kom napsal tak opovážlivý článek. Koho vyfotil s hromadou nepovolených narkotik, nebo přísně tajnou datovou schránkou. Nebo jestli se prostě naskytl jako obětní beránek, vhodný pro sobeckou zlovůli libovolného rádoby gangstera.
"Serem na to, ukončíme to." řekl hlas navoněného mafiána. Asi jim neposkytl dost zábavy. Ono, jako oběť jim nejde kritizovat mučící program; očekával kleště a letlampu, nikoliv něco tak prachobyčejného jako standardní bití. Ani se ho na nic neptali. Jen ho prostě odvlekli, zbili a teď ho odprásknou. Život se občas nevyvíjí jako příběh ze stříbrného plátna. Stejně mu ale naděje rozbušila srdce, když jsem vkročil skrze skřípající dveře.
"Koukám, že zábava je v plným proudu. Rozpustíte to v klidu, nebo na vás budu muset zavolat mordpartu?" řekl jsem.
"Ještě ty se do toho ser." odvětila po chvíli gorila.
Krvavým strupem slyšel cvaknutí pojistky.
"Mám přesně dvacet čtyři nábojů. Je vás pět. Než to vůbec stihnete vytáhnout, mé včeličky už dávno budou štípat." odtušil jsem.
Zíral jsem na mě jako na boha. Byl jsem pro něj legenda. Šerif, detektiv, ošuntělý rytíř Roland a to vše. A teď jsem stál tváří v tvář jeho únoscům, tvářil se neústupně a nepochyboval. Napětí se raději krájelo samo. Cítil smrad potu ze zažumpených podpaží. Uvěřil.
"Jak jsi řekl Jimmy. Serem na to." řekl jsem. Z krabičky v kabátu jsem vytáhl a rozpálil cigaretu. Ucítil chladnou ocel na temeni. Poté Jimmy stiskl spoušť.
---
S rozkoší jsem si vychutnával chuť čerstvě rozpálené cigarety. Skupina gangsterů se mezitím z obleků převlékla do uniforem.
"Navlíkněte to na ty bezďáky, ať už se můžem sebrat a jít do prdele." řekl seržant Malcolm James, též přáteli zvaný Jimmy. Policisté začali pracovat.
"Divím se ti, Rothe. Fakt. Vždyť ty jsi byl vždycky takovej ten westernovej hrdina. Proč teď musíš vymýšlet takovýhle kokotiny?"
Vyfoukl jsem obláček modravého dýmu a zadíval se ven ze zaprášeného průzoru. "Už nejsem westernový hrdina. Teď jsem soukromý očko. A bohužel musím být takový. V tvé branži to přece znáš též. Zakázek je málo a reputace se dělá těžko..."
"Jsi stejně divnej týpek, Rothe. Ale budiž po tvém. Chlapci už jsou skoro hotoví. Půjdem teď na chvíli ven. Udělej co musíš, pak zmiz a o zbytek se postaráme. Jako vždycky."
"Jako vždycky." odtušil jsem.
Opustili mě. Modrá pára vytékala z plic do vlhkého prostoru. Díval jsem se do tmy. V dálce na mě blikalo pár míhajících se světel. Ta světla byla to jediné, co jsem v té nekonečné tmě kdy viděl. Stačila. Odcvrnknul jsem vajgl. Vytáhl pistoli. Odvrátil se. A pak bez zaváhání zastřelil pět bezdomovců, převlečených za mafiány.
...
Z Tovární jsem se raději vypařil. Za život jsem se už naučil, že rozhovory s novináři mohou poctivě pracujícímu muži jenom uškodit. Ostatně, nikdy jsem nebyl moc typ na oficiální chvástání. Nikdy jsem to také naštěstí neměl v popisu práce. Ať už jsem se pohyboval mezi smetánkou Lordské, nebo feťáky v Plebejské, povětšinou jsem nikomu nic nemusel vysvětlovat. Buď mě poznali hned, nebo se seznámili s kusem oceli tížícím mé podpaží. Proto pokud tedy nepočítali s možností vládou sankciované vraždy, raději ani nevylézali.
Cesta pryč z Tovární mě vedla špinavými uličkami směrem ke schodišti do vyššího patra. Být tohle film, tak se ze stínů blyštily odlesky zubů či dýk. Nakonec jsem se ale poměrně v klidu k průchodu do vyššího patra dostal. Těch pár lidí, co se v tuhle hodinu pohybovalo na uličkách Tovární , se do mě stejně navážet nepotřebovalo. Neměli to v popisu práce.
Schody jsem raději vyběhl. Přivolaný výtah mi za tři minuty popřál: "Hezký den, Detektive Rothe." Když jsem pak vystoupil na uklizenou hlavní třídu Střední paluby, pach střelného prachu, hniloby a šmíry byl již neutralizovaný. Vstoupil jsem mezi běžné lidi, jako bych byl jeden z nich. Pár policistů mi pokynulo na pozdrav. Pár dívek si na mě ukazovalo, zatímco se s chichotem schovávaly za neonovou reklamní plochu. A pár vysávající si navzájem mandle rapidně rozmotal jazyky. "Vidíš to, Lindo? Já ti to říkal že tudy půjde! Určitě vyřešil zase nějakej případ." Lindu jsem nezajímal. Linda byla naštvaná, že jí její partner namísto soulože nutil přes hodinu čekat na nějakého tupého detektiva.
...
Možná jsem se měl raději podívat do kanceláře. Dát si nohy na stůl, počkat až se přišine Ruby a sledovat interní zprávy. Namísto toho mé kroky vedly do Zlatého Cockpitu. Měl jsem ten bar rád. Mohlo se tam kouřit libovolně, měli tam vždycky Jacka Danielse chlazeného na mou oblíbenou teplotu a vždycky se pro mě našlo nějaké skryté zákoutí. A zatímco se většina osazenstva kochala už třetí tanečnicí za večer, otírající své nestydaté tělo o zlatý model penisu, já se díval skrze velký polymerový průzor vévodící pozadí tohohle nihilistického klubu. Zíral jsem do prázdnoty vesmíru. Do prázdnoty, kterou obrovská kolonizační loď CS Universa letěla od začátku a konce několika generací životů. A jak říkal pomalu utíkající odpočet nad oním obřím oknem, moje generace do cíle určitě nedorazí.
II.
Podporoval jsem si bující rakovinové metastáze novou krabičkou Royalek. Nechtěl jsem dnes sledovat holozprávy. IRC kanál a jeho znaky mi problikávaly na monitoru, ale nevnímal jsem prostá, pomatená sdělení Plebejského oddělení. Dnes ne.
Tento večer jsem něco očekával. Nějakou změnu. Chtělo to menší výbuch, průmyslovou špionáž, nebo korupční hru až Iluminátských rozměrů. Zachrčení Rubyho v interkomu mi dalo naději na narušení monotónního večera; když mi však stroze oznámil doručení další upomínky za nezaplacené nájemné, vzdal jsem se naděje na zajímavý večer.
Pět minut poté, co jsem zamhouřil oči, jsem ze vzdálené mlhoviny zaslechl:
"Hej Rothe. Máš návštěvu."
---
Drzé vrznutí dveří mě přivedlo do reality naplno. Být to nájemný vrah, měl jsem už kuli v mozkomíšním moku. Asi tedy bylo dobře, že mi do probíhajícího snu vklouzla žena.
Měřila asi 160 centimetrů. Oděna v černý kabát, pravděpodobně semišový. Kostýmové kalhoty, boty s podpatky slyšenými, spíše než viděnými. Přišla mi jako taková pečlivě šlechtěná a opečovávaná myš. Pár pramenů blond vlasů prokukovalo pod značně obnošeným cylindrem. Nemohl patřit jí, vzhledem k tomu, jak neustále přepadával. Zajímala mě. Když už si udělala tu cestu k detektivovi "mého kalibru", mohla si alespoň ten převlek nechat vylisovat na míru. Palubní syntetizátory pozvedly přesnost na 95%, jak bylo slyšeno každých 45 minut v interkomech.
Dívala se na mě. Já na ní. Očividně jsme měli oba určitou představu o tom, jak by mělo toto setkání probíhat. Představy se míjely účinkem.
"Dobrý den. Jmenuji se-"
"Páchne to tu."
"-Roth. Pachu si nevšímejte. Rozbitá filtrace. Technici nemají čas, znáte to. Posaďte se."
Posadila se. Jestli tohle měla být moje Femme Fatale, mohla si obléci alespoň něco vyzývavějšího. V detektivní agentuře nikdy neseděla, to jsem již vyloučil. Otevřel jsem krabičku. Nabídl. Po rozvaze přijala.
"Co Vás přivádí do naší agentury? Slečno..."
"Lyndenová. Sára Lyndenová. Včera večer jste se pokusil zachránit mého muže."
Zářící bod na špici rozpálené cigarety mi ponáhle přišel zajímavým. Po minutě myšlení jsem pohled zvedl. V jejích očích jsem očekával směsici vzteku a smutku. Truchlící žena, jíž jsem nezachránil manžela, seděla v půl deváté večer v mé kanceláři. Oči měla čisté.
"Omlouvám se, paní Lyndonová. Společně s policejním sborem jsme dělali, co bylo v našich silách. Vím, že to Vaši ztrátu nenahradí. Nenabízím žádnou obhajobu mého selhání."
"Na jeho nalezení jsem vypsala odměnu. Vy jste ho nalezl." řekla po pár vteřinách ticha. Z kapsy kabátu vyňala obálku.
"Odměna je Vaše. Nechci od Vás nic slyšet."
Nehádal jsem se. Patnáct set kreditů člověku jako já jen tak z nebe nepřistane. Bylo by neslušné po ní peníze přepočítávat, proto jsem obálku jen ukryl do šuplíku.
"Mohu Vám nabídnout své kondolence. Je to pramalá útěcha, avšak alespoň jsme byli schopni dostat vrahy vašeho muže."
"Dostal jste jeho zabijáky. Vrah mého muže stále pyšně kráčí na svobodě."
Ve volné ruce jsem ucítil chladnou rukojeť upilované brokovnice, skryté pod stolem. Pozdvihl jsem obočí.
"Co tím myslíte, mladá paní?"
"Mám pro vás novou zakázku, pane Rothe."
Vydechl jsem. Kouř cigaret pomalu zaplňoval mou kancelář. Prst mi sklouzl ze spouště. Pustil jsem zbraň, a jakoby strhaně jsem si prohrábl vlasy.
"Buďme konkrétní, paní Lyndonová. Pakliže chcete i přes mé selhání opět využít našich služeb, potřebuji vědět náplň práce a Vámi toužený výsledek. Ruby, zapni nahrávání."
"Najímám si Vás, a vaši agenturu k nalezení člověka. Toho, jež nařídil únos, a další ohavné věci, které..."
Povzbudil jsem ji pohledem. Potáhla si z cigarety. Pomalu vyfoukla namodralý obláček.
"...které byly provedeny mému muži."
Chopil jsem se slova.
"Během vyšetřování si Agentura účtuje sto kreditů denně. Po završení vyšetřování si v případě úspěchu účtujeme deset tisíc kreditů kvůli závažnosti a náročnosti případu. Přijímáte tyto podmínky?"
"Přijímám."
"Děkuji. Ruby, ukonči nahrávání. Vytiskni dokumenty k podpisu. A přines nám něco k pití."
"Jistě, Rothe." zachrčelo z interkomu.
Chvíli jsme seděli v tichu. Sára kouřila, a dívala se kamsi skrze mě. Já kouřil též.
Využil jsem času k výslechu paní Lyndonové. Neměla žádné konkrétní představy o možném nepříteli jejího muže. Byl prý sice aktivní žurnalista, což ho pravděpodobně dělalo cílem pro všemožné korupční grázly a byznysmeny; žádný velký či důležitý příběh však ještě pasažérům CS Universa nepředložil. Škoda. Mohla to být jednoduchá cesta, kudy začít.
Ruby přichrčel se dvěma podnosy ve svých robotických rukách. V jednom nám nabídl čaj, v druhém byla úhledně vytištěná smlouva. Paní Lyndonová upila čaje, podepsala smlouvu, a poté se omluvila. Nedržel jsem ji. Vyprovodil jsem ji.
A pak jsem dále seděl v kanceláři. Přemýšlel. A hádal, s kým jsem to strávil poslední půlhodinu. George Lyndon totiž rozhodně ženatý nebyl.
III.
Druhý den ráno jsem řešil povinnosti. To obnášelo probrání se z výživného, tříhodinového spánku, posnídání příliš horké kávy a příliš krátké cigarety, a hlavně tři dny zpožděné sprchy. Myšlenka na směsici špíny, potu, vody a moči, stékající potrubím a zkrápějící pole v Agrikulturní palubě mě naplňovala mírem.
Syntetizátor v mé ložnici byl již rozehřátý. Navolil jsem si svůj tradiční komplet. Do dvou minut mi technologický zázrak vyplivl perfektně stvořený kožený kabát, sněhobílou košili, černé džíny a spodní prádlo. Nenáviděl jsem tu vůni horkého, čerstvě vylisovaného oblečení. Sežeň si ale prádelnu kdekoliv jinde, než na Plebejské palubě. Boty, klobouk a vázanku si správný detektiv nelisuje.
Cigarety syntetizátor kdoví proč neuměl. Naštěstí mi moé povolání přinášelo určité benefity. Kdysi dříve jsem pomohl v jisté nehezké záležitosti řediteli firmy Royal. Díky tomu mi každé ráno potrubní poštou byly vhozeny tři krabičky té noci smotaných cigaret. Výměnou za to jsem jiné cigarety nekouřil. Vlk se nažral a koza zůstala celá, ruka ruku myje. Krabičky tedy putovaly do vnitřní strany kabátu, zatímco pistole se zasunula do podpažního pouzdra na straně druhé. Jako znovuzrozený jsem pak konečně vykročil do ulic Střední paluby.
Střední paluba byla krom reklamních neonů a slunečníků před restauracemi šedě průměrná. Simulátory počasí byly relativně udržovány, takže se mi do těla nepříjemně opíraly paprsky umělého slunce. Bohužel jsem toto nespravedlivé příkoří musel snášet přes půl hodiny, neboť mi vypršela karta na iTrans. S pohořívající cigaretou v koutku úst jsem se tedy prodíral spokojeně žvatlajícími davy průměrných, nezajímavých cestujících. První položku dnešního programu jsem zastihl na náměstí blízkém mému bytu. Tedy, ne přímo na náměstí. Uvnitř na náměstí sídlícího Produkčního úřadu.
Uvnitř na mě čekal Malý Kárl. Dole v Plebejské provozoval sérii obchodů ctnostné značky Ethanol. Jak jinak, než s chlastem. Těch deset, či snad již jedenáct krámů mu vydělávalo překvapivé množství kreditů. Bodejť by ne. Co také dělat na obří kolonizační lodi jiného, než si připíjet na cestu.
Měl jsem v PDA lokalizátor osobních čipů. Teď, když jsem se díval na rozčíleného malého muže v manšestrákové bundě, mi do sluchátka pípal tón značící nalezení cíle. Litoval jsem ubohé úřednice, která pravděpodobně Kárla příliš nepotěšila. Asi to byla jen obyčejná žena, nic netušící o jeho požadavku na navýšení energie do jeho destilačních manufaktur.
Naštěstí jej jeho záchvat přešel, když spatřil mou přítomnost. Po krátké úvaze zabrblal cos o tom, že se na to vše může beztak vysrat, a opustil své rukojmí vstříc mé osobě.
"Však já to celý mrdám vole, se nebudu jak čurák nervovat do píči. A vůbec, dej mi cígo."
Když jsme vykročili na denní světlo, dal jsem. Kárl si jej ze zvyku sklepl, rozpálil, a slastně vdechnutý kouř ještě slastněji vydechl.
"Pičo vole, jak mě ty cíga dole chyběj bys nevěřil vyš jak. Vono kuř si když máš okolo patnáct hektolitrů vynikajícího burbonu," řekl Kárl, odklepávajíc do popelníku.
"Jsem rád, že jsi o tom začal. Budeš to pro mě mít?" otázal jsem se.
"Budu. Obvyklý místo?"
"Obvyklej čas."
Chtěl jsem už jít. Na Kárla jsem měl poměrně málo času; byl to ten druh člověka, kterého zajímá jen rychlý a dlouhodobý výdělek. No a pokud jsi ten výdělek ohrožoval, tak se ti více než často stala nějaká nepříjemná nehoda. Něco v jeho výrazu mi ale ještě řeklo, ať se vteřinu zdržím. Vtáhl do sebe demonstrativní šluk, a pak se na mě podíval.
"Jseš si jistej, že to chceš mít šmrncnutý? Jsem nevěděl, že smetánka hraje plebejskou ruletu vole."
"Nevíš toho víc, Kárle."
Přikývl. Ostatně, jemu to bylo celkem jedno. Prachy dostane a Ethanol, nebo Methanol...vždyť je to jen jedno písmeno.
---
Z náměstí mé kroky směřovaly směrem k Centru. Ulice byly poměrně rovné, proto jsem již od začátku své cesty v dáli viděl veliký výtah, propojující všechny paluby lodi. K němu směřovaly mé kroky.
Měl jsem před sebou asi půl hodiny chůze. Využil jsem je pracovně. Se sluchátkem v uchu jsem zatelefonoval Rubymu, řekl mu, ať přestane přijímat zakázky a ať mi vypracuje zprávu pro Ředitele. Poté jsem skrze své PDA zatelefonoval na záznamník Agentury. Nás detektivů bylo víc, ale byli jsme rozděleni na jednotlivé paluby a každý se staral o to své. Jediné, co bylo naší povinností, bylo nerušit předpisy, nemíchat se do práce ostatním detektivům, a dát vědět šéfovi na čem pracujeme. Proto jsem oznámil, že mám případ, stručně vyložil včerejší návštěvu "slečny Lyndonové" a ohlásil, že půjdu zjišťovat stopy. Zbytek cesty jsem kouřil a poslouchal zprávy z noci.
U výtahů bylo jako obvykle v tuhle denní dobu celkem naspěch. Ocelové plošiny o průměru sta metrů odjížděly na jednotlivé paluby v intervalech pěti minut. Dost času na to vmáčknout se na plošinu, nechat se energetickým polem zavřít jako šťavnatý kus hovězího těsně před porážkou, a pak už jen dýchat a čekat, až se šedesát tun chladného kovu s tichým šuměním sesune do kýžené destinace.
Vystoupil jsem na Plebejské. Ocitl jsem se tak na jedné z nejnižších částí lodi, což bylo poznatelné především horkem a pachem. Horko zde bylo proto, že jsme se nacházeli jen tři paluby od tepelného štítu lodi. Pach taktéž. Dej sto tisíc zpocených lidí na jednu horkou palubu...
Ač se to může lidem z vyšších palub zdát jako nesmysl, na Plebejské nebylo přes den zrovna nic moc nebezpečného. Sice jsem riskoval ozáření UV paprsky z fialového slunce, ale co se týkalo lidí, valná většina zde nikoho moc neřešila. Jistě, navečer se obvykle přihodila nějaká nepříjemná situace s nožem a čímsi žaludkem. Ale pokud jste věděli kam jdete a co tu děláte, nikdo odpor nedělal.
Mé kroky mířily k masivnímu ubytovacímu centru asi půl kilometru od výtahu. Vím, jak pohodlné. Méně pohodlné bylo šlapání po patrech schodů poté, co jsem se do centra dostal. Výtah býval obvykle zaplněný, a můj kontakt si nepřál mít příliš velkou pozornost skrze jeho klienty. Na patnáctém patře jsem se tedy rozchrchlaný a hleny-plivající posadil, vykouřil pro rozdýchání jednu Royalku, a již klidný jsem zabouchal na dveře s ulomeným číslem.
Márv mě pustil dovnitř. Dřív to býval farmářský synek o patro nad námi, na Agrikulturní. Osud mu přidělil poměrně klidné, na ruce náročné živobytí. Když se ale osud ozval znovu, farma skončila jako kůlnička na dříví a z farmáře se musel stát hacker. Teď sedával Márv ve svém apartmánu na Plebejské palubě, připojoval se na interní síť lodi a zjišťoval pro lidi informace. Z toho, co mi vysvětloval, nebyl problém dostat se do kamery nebo osobního PDA kohokoliv na palubě. Problém bylo ovšem vůbec najít v tom obrovském množství IP adres něco, co odpovídalo úkolu.
"Dobrá práce Márve," řekl jsem, když jsem zavřel dveře. "Novináři to sežrali i s navijákem. Pravděpodobně to odvysílají ve večerních zprávách."
"To víš, Rothe. Kompletně překopat celý videozáznam za osmdesát bezesných hodin, na to můžeš opravdu zaplatit jenom profíka. Mimochodem..."
Pochopil jsem jeho výmluvnou pauzu. Obálka od Sáry mu přistála na stole vyrobeném z krabic od pizzy. Líně si jí prohlédl. Poté ji dvěma prsty chytl za roh a potěžkal.
"V tomhle není pět set kreditů."
"Máš pravdu. Máš tam předplaceno na další obchod, který potřebuju..."
"...co nejdřív, je mi to jasný. Ty mě stejně jednou zničíš. Co to bude tentokrát?"
Přemýšlel jsem, kolik mu říct. Nebyl práskač, toho jsem se nebál. Problém byl, že dlouhodobým odtržením od lidí, přerušeným jen poslíčkem pizzy a mazlící dívkou na objednání, nikdo nikdy nevěděl co Márv s čím udělá. Rozhodl jsem se však, že některé informace v zadání pustit mohu.
"Včera u mě byla v kanceláři Sára Lyndonová."
Márv se na mě podíval svýma krvavýma, unavenýma očima. "Lyndon není ženatej. Takže chceš zjistit kdo to je, že?"
"Tak. Zapomeň na přístup ke mě do kanceláře, ten ti nedám. Před budovou mají policisté kameru, to ti musí stačit."
"Jasná páka. A až zjistím kdo to je, dám ti vědět. Dáš si jointa, Rothe?" optal se Márv, zatímco mezi prsty drtil silně vonící kusy konopné palice.
"Ne díky. Však víš jakej jsem. Hezkej den přeju."
Nikdy nevím jak to dovedl, ale když jsem za sebou zavíral dveře, Márv už měl sváleno, rozpáleno a píchal si přístupové kabely do síťových kontektorů v kůži.
---
Měl jsem ten den ještě namířeno do novin, kde Lyndon pracoval. Obhlédnout situaci, optat se na možné "nepřátele", prostě detektivní práci. Bohužel mě zastavily opět nefungující výtahy směrem k horním palubám. Skončil jsem tak v jedné venkovní hospůdce na dohled k transportním plošinám. Pil jsem ředěnou Colu, kouřil jednu za druhou a bavil se s dredatým černochem o nevýhodách života na Plebejské palubě. Překvapivě se se mnou hádal on, byl prý totiž naprosto spokojený. "Co dělat nahoře!" vyřvával s hlasitým smíchem všech okolo. "Však tam jsou akorát hamouni a bukvice, bratře. Tady dole nám je teplo, máme co jíst, máme kde spát, koho sbouchnout, no hotovej ráj na zemi!"
Ráj jsem mu nebral. Když se rozjely plošiny, stál jsem na nich a pozoroval jsem mizící fialovou palubu, osvětlovanou zapadajícím fialovým sluncem. Napadlo mne, zda-li se celý regiment mechaniků někdy dostane na Plebejskou a opraví to zatracené slunce.
Domů jsem se dostal v půl jedenácté večer. Akorát čas na reprízu večerních zpráv, kde se již šířil videozáznam hrdinského činu detektiva Rotha. Jak řekla vnadná reportérka Shelly, ač je to smutné, přesto jsem nasadil svůj život při neúspěšné záchraně uneseného novináře George Lyndona. Skupina gangsterů z Plebejské paluby padla při zásahu mou rukou, načež dorazila Policie a situaci si převzala. Sledujíc překvapené výrazy gangsterů, samopaly v jejich rukou a mě, jak suverénně vcházím a střílím, musel jsem si poznamenat že musím Márvovi zvednout plat. Ten magor je fakt dobrej.
Do půlnoci jsem už jen sledoval sociální sítě, odmítal požadavky na spárování profilů a kouřil. Když jsem pak usnul v půl jedné u nahrávky Čínské čtvrti, netušil jsem, že to bude na několik dnů můj poslední spánek. Vědět to, užil bych si ho víc.